| |
| |
 |
|
 |
 |
 |
„No ahoj, jak se máš?“
Tak nějak začíná naše setkání. Je to taková tradice, náš zvyk, který pak pokračuje.
„Nic moc, však to znáš.“
„Stalo se něco?“
„Ale, nejsou prachy, nemám na nic čas a vůbec.“
Znáte to? Je to jako nemoc, jako nákaza. Kdysi jsem si myslel, že je to snad jen v Česku, ale není to tak pravda. Je to i v jiných zemích, spíše východních, ale je.
Někdy se mi zdá, a není to jen sen, že si těmi úvodními řečmi připravujeme půdu pro další naše nářky. A tak po hraném strachu o sebe a o své bližní přecházíme do útoku na politiku, zloděje, sousedy. S chmurnou tváří přesvědčujeme druhé, že vlastně nám všem se vede špatně a nejsou vyjímky. Všichni si navzájem postěžujeme a stejně to nikoho nezajímá. Prostě se z toho stala jakási forma, která se přidává ke slovům ahoj, dobrý den. Nikdo nečeká nic jiného.
Pokud se vám ovšem skutečně nevede nejlépe.Pak je to jiné. A věřte, že nic takového, co bylo řečeno nevyslovíte. Těžko někdo řekne, že má rakovinu, AIDS, že ho podvádí jeho holka nebo manželka bere drogy a pije.
Denně jsme diváky a herci zároveň. Hrajeme ve velké komedii. Ono totiž kdyby jste řekli, že se máte báječně…. Myslím, že by jste reakci v kyselých úsměvech postřehli okamžitě a stejně rychle by skončilo vaše setkání. Jen vítr by k vám donesl něco o lhářích a zlodějích. Jsme národ naříkačů, napsal kdysi Karel Čapek. Před 60 lety. A kupodivu to platí dodnes. Vlastně stejně všichni ví, že když si ztěžujeme, máme se v podstatě ještě docela dobře. Možná to říkáme ze zvyku nebo ze strachu, abychom nemuseli nikomu nic půjčit. Třeba proto, aby nám nikdo proboha nezáviděl. Raději jsme navenek ubozí a chudí. Zvláštní paradox k tomu co někdy vidíme. Ale mít dům, auto, firmu ještě neznamená, že jsem bohatí, přece. Bude to asi tím, že raději bereme než dáváme.
Ale já jsem vám vlastně chtěl sdělit něco úplně jiného. Mám se opravdu dobře a někde na této planetě mě čeká pár skvělých přátel. Jo a ráno se usmívám, když vstávám. Nikomu nic nezávidím. Takže ahoj, jak se máte?
|
|
|
|
